Karel Hofman nebyl jen malíř, ale také jako člověk, který celý život psal básně. Poezie pro něj byla intimním doplňkem malování – zachycoval v ní své pocity, vztah k Valašsku, přírodě i hluboké osobní prožitky. Ve stáří se jeho verše stávaly stále osobnějšími.

Karel Hofman zemřel 27. listopadu 1998 ve Valašském Meziříčí. Poslední rozloučení proběhlo 8. prosince 1998 na Soláni za silného sněžení. Přesto se s ním přišly rozloučit desítky lidí. Atmosféra pohřbu byla symbolická – zasněžená krajina, zpěv, ticho a saně tažené koňmi, které odvezly jeho ostatky ze Soláně. Za necelý rok byla jeho urna uložena na Valašské Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Náhrobek nese slova:

„Mé dny patřily všem, kdož z mého kraje byli, kdož jeho moudrost nesli životem.“

Po Hofmanově smrti zemřela v roce 2000 také jeho manželka Drahomíra Hofmanová. Dům na Soláni však nezůstal opuštěný. Vrátila se do něj starší dcera Marcela Vajceová Hofmanová, která se rozhodla pokračovat v odkazu svého otce. Začala propagovat jeho dílo, pečovat o jeho odkaz a zároveň připomínat tvorbu dalších významných soláňských umělců – Františka Podešvy, Aloise Schneiderky a Jana Kobzáně. Organizuje každoroční Malířské cesty kolem Soláně, výstavy, sochařská sympozia i akce připomínající valašské tradice.