Itálie byla pro Karla Hofmana celoživotním zdrojem inspirace. Přestože mu byl po roce 1951 z politických důvodů opakovaně znemožněn návrat, zůstávala v jeho tvorbě přítomná jako země, kde se přirozeně propojuje umění s každodenním životem. Do Itálie se mohl znovu podívat až v roce 1970, kdy navštívil Toskánsko a sever země. Maloval zde krajiny, městská zákoutí, přístavy i moře a navázal přátelství s místními umělci a obyvateli.

Od 70. let pravidelně vystavoval v severní Itálii, zejména v Bologni, Motta di Livenza a Taipaně. Jeho výstavy měly velký ohlas a italská kritika oceňovala spojení české krajinářské tradice s osobitým expresivním rukopisem. Společně s dcerou Marcelou a zetěm Josefem Vajcem představil také rodinnou výstavu českého umění.

Významným vrcholem jeho pozdní tvorby se stala monumentální freska vytvořená v roce 1993 pro radnici v italské Taipaně. Dílo propojuje motivy severní Itálie s valašskou krajinou a tématy lidské práce, radosti i odchodu. Freska je dodnes považována za symbol česko-italského kulturního přátelství a po Hofmanově smrti ji místní obyvatelé připomínali jako trvalou památku na výjimečného umělce i člověka.