Po návratu z Itálie nastoupil Karel Hofman v roce 1939 jako profesor na nově založenou Školu umění ve Zlíně. Škola vznikla z iniciativy firmy Baťa a spojovala výtvarné vzdělávání s průmyslovou praxí. Přijímací řízení bylo velmi náročné a pedagogický sbor tvořili mladí, perspektivní umělci.

K Hofmanovu přijetí významně přispělo doporučení jeho učitele Otakara Nejedlého, který vyzdvihl jeho mimořádný talent, úspěchy na římských studiích i uznání italské kritiky. Hofman zde vyučoval především kresbu a patřil mezi respektované pedagogy.

Ve Zlíně působil po boku významných osobností českého umění, například Vincence Makovského, Vladimíra Hrocha, Richarda Wiesnera, Jiřího Jašky či Františka Petra. Prostředí školy bylo mimořádně inspirativní a soustřeďovalo řadu významných umělců i historiků umění.

Studenti na Hofmana vzpomínali jako na náročného, ale spravedlivého učitele s osobitým humorem a nezaměnitelným valašským přízvukem. Kladl důraz na poctivě zvládnuté malířské řemeslo, přesné pozorování přírody a promyšlenou kompozici. Současně dokázal své studenty motivovat a podporovat jejich vlastní výtvarný růst.

Ve zlínském období pokračoval především v krajinomalbě. Maloval Valašsko, okolí Zlína, městský park i motivy ze Soláně, přičemž kritika oceňovala zejména jeho práci se světlem, oblohou a atmosférou krajiny. Jeho obrazy byly pravidelně vystavovány na Zlínských salonech, kde si získaly uznání odborné veřejnosti.

Po druhé světové válce prošla škola reorganizací a v roce 1952 byla přestěhována do Uherského Hradiště, kde Hofman pokračoval v pedagogické činnosti. Vedle výuky se věnoval také figurální tvorbě, portrétům i obrazům z průmyslového prostředí, například ze skláren a továren. Přesto zůstala krajinomalba po celý život jeho nejvýraznější uměleckou doménou.